Když se ve 4:50 probouzíš ťukáním datla do růžového rozbřesku na vrcholu skalního města. Když se po foto poskakování ze skály na skálu zachumláš zpátky do své hamaky, pustíš si včerejší audio zprávu kamaráda z Tenerife a s překvapením zjistíš, že je to nádherných 6,5 minut jeho večerního jammování na pozadí šumějících vln. Když ti slza z tváááře padááá, ale na rozdíl od šíleně smutné Helenky je to šílenou vlnou štěstí.
Já se někdy tak dojmu, táto!