Je to pár měsíců, co jsem viděla asi nejsilnější motivační plakát vůbec. Doteď mě zvedá ze židle a lenivé myšlenky proměňuje v odhodlané “ANO”! Na tom plakátu byly na husto seřazené puntíky jeden vedle druhého.

V 6:30 ráno jsme vyjížděli z malebného náměstíčka v horském Salentu. A protože jsme se do auta nijak nehrnuli, zbyla na nás ta vůbec nejlepší místa turistického červeného express jeepu Willys – na stojáka vzadu s držením za kovovou konstrukci na jeho střeše.

Není to zrovna poetický začátek, ale mé kolumbijské podivování začalo už na letišti. A tak…Pojďme si promluvit o kolumbijských záchodech!

4. den (3.5.2015) Krok. Propad. Krok. Krok. Propad. Výstup na Simlebu se zdál jako vydlážděn schodištěm pro obry, stupínek za stupněm, všechny příliš vysoké pro mé směšně krátké lidské nohy. Každý druhý krok znamenal vyšvihnout těch 80 kilo o 40 cenťáků výš a doufat, že se nepropadnu i druhou nohou. Propad. Propad. Aaaaaargh!

NORSKO. Ach Norsko, země, která se mi do snů vkrádala hodně dlouho a najednou mi spadla do klína. Ostatně jako všechna má velká dobrodružství.  A tak začalo 10 dní plných zážitků za 3000 Kč (včetně letenek). Spontánně. Levně. Nezapomenutelně.

To se tak procházíte po Reykjavíku a koukáte po těch krásných statných seveřanech v těch jejich roztomilých vlněných svetrech se vzory vloček, když v tom do jednoho z nich nabouráte, zatímco čeká na přechodu na zelenou. Než se nadějete, už se na vás ta hora svalů otáčí a burácí svým drsným hlasem…

Na první pohled Aarhus sice tolik krásy nepobral a milovanému francouzskému Lyonu se prostě nevyrovná, co je na něm však opravdu krásné, je jeho trefná přezdívka – je to Město úsměvů. Z Dánů musí být člověk opravdu nadšený, jejich přátelský přístup k naprosto cizím lidem a ochota pomoct je natolik okouzlující, že si tady již po pár dnech každý druhý plánuje svou budoucnost.

Chci mít doma Itálii! A to teď nemluvím o žárlivých scénách a létajícím porcelánu po babičce. Ale hezky popořádku. Do mé sbírky Poprvé se nedávno přidala návštěva Švýcarska a Itálie.

Každý slunečný víkend je třeba náležitě využít, a protože léto se tady nevzdává ani v říjnu, ocitli jsme se tentokrát v kouzelném Annecy. Dvě ramena kanálů proplétající se mezi pastelovými domky, nad nimi hemžící se bleší trh se šavlemi z 19. století, to vše korunováno výhledem na nedaleké ospalé pohoří.

Plán č. 1: Pojedeme na víkend surfovat do Bordeaux!

Plán č. 2: Pronajmeme si dům na víkend v Ženevě!

Plán č. 3: ??? Za 8 hodin chceme někam odjet, kam?? :D

Plány postupně troskotaly na neustále se měnícím množství lidí a nedostatečném předstihu při rezervaci ubytování. (Potřebuju stan!) Nakonec v deset večer kupuju sdílenou jízdu do Grenoble na covoiture.fr (obdoba českého jízdomatu resp. nejlevnější způsob dopravy, když pominu stopování)

Co udělá Francouz, když dostane do rukou mouku, vejce a mléko?
Jo přesně tak, nezačne vařit. Místo pánvičky použije hlavy svých přátel okolo. Opravdu. Co má tohle město s házením vejcí na lidské hlavy?

Tak je to tady, jeden den se stěhuju ze Zlína a druhý přehazuji věci z krabic do kufru. A najednou se mě ptá student VŠE z Kazachstánu, jestli vedle mě může následujících 18 hodin dýchat vydýchaný vzduch linky Eurolines směr Perpignan. Začínají čtyři měsíce života v Lyonu.

Je tomu více než rok, co jsme s kamarády Romčou a Domčou vyrazili na měsíční dobrodružství křížem krážem Evropou. A ještě dnes mě všechny ty zážitky naplňují nekonečným pocitem štěstí. Totiž rozumějte, já jsem na té cestě zjistila jednu zásadní věc! Lidi jsou ve své podstatě hodní!

Pamatuji si to jako včera, bylo 22. července 2012, do oken zářilo oranžové slunce pozdního odpoledne a v obýváku se rozezněla pevná linka. Její hlas mě švitořivě vyzývá, ať se raději posadím. „Zítra? Na pět dní? Sraz za deset minut v uličce!“