Celou dobu v Banátu nedokáže moje hlava pobrat, že jsem v Rumunsku a ne v domovině. Slyšet tu naši nekoloniální češtinu po 14 hodinách cesty autobusem je prostě hrozně zvláštní. I ta příroda kolem je tak nějak česká. Nebo jsem si to aspoň myslela první dva dny. Ale není. Je divočejší. Je pestřejší. Je nádherně rozlehlá. A proto je možné sedět vysoko vysoko na borůvkovém úbočí, pozorovat západ slunce a nezahlédnout jedinou známku civilizace. Její divokost se nám ukazovala v početnosti motýlů, v koroptvičkách vylétajících z vysoké trávy, v zajících u cesty a zvědavých liškách u táboráku. V mravenčí dálnici stěhující svá vajíčka z místa na místo a zmijích a užovkách syčících na stezkách. A v neposlední řadě i v našem strachu z každého zašustění. Je to šakal, vlk nebo medvěd? Ah....jenom zbloudilá slepice! Uf