4. den (3.5.2015) Krok. Propad. Krok. Krok. Propad. Výstup na Simlebu se zdál jako vydlážděn schodištěm pro obry, stupínek za stupněm, všechny příliš vysoké pro mé směšně krátké lidské nohy. Každý druhý krok znamenal vyšvihnout těch 80 kilo o 40 cenťáků výš a doufat, že se nepropadnu i druhou nohou. Propad. Propad. Aaaaaargh!
Pravda, ze začátku to vypadalo snadně. Během hodinového stoupání zasněženým lesem bylo naší největší starostí vyhnout se ukrytým nasáklým chomáčům mechu – přeci jen jsme naši impregnaci bot utopili včera kdesi pod ledovcem. Naostřili jsme proto naše instinkty a naladili intuici na mód „Les“: ´kde bych rostl, kdybych byl MECH?´.
Tohle ovšem není jedna z ´foglarovek´ a my nejsme skauti; po sérii čvachtavých omylů jsme si udělali přebalovací pauzu na verandě chatky s rudými laťkami, posilnili se sendviči a kochali se výhledy.
Stezka byla namrzlá, slunce zářilo a do kroku nás poháněl pohled na stopy běžek – hle, nejsme úplní blázni (nebo aspoň ne jediní)! A tak si to štrádujeme po metrové vrstvě sněhu kamsi vzhůru; spíše než podle těžko viditelných turistických značek se řídíme běžkařskou stopou, střídáme se ve vedení a prošlapávání cesty ostatním a utápíme se v představách, jak krásné by bylo mít teď sněžnice. Krok. Krok. Krok. Propad. Když o téhle trase mluvím jako o náročné, nemluvím tolik o fyzičce jako o psychice – jak důležité je mít správnou výbavu a nohy v teple, protože sáčky nesáčky, v botách máme povodeň, rukavice dávno ztěžkly vodou, prsty nám mrznou, trasa se zhoršuje, sníh měkne, nohy se propadávají stále častěji a hlouběji, slunce klesá a chata je kdo-ví-kde a kdo-ví-jak-daleko.
Obklopeni 2m sněhu je opět čas ždímání ponožek.
Je asi šest večer a my stojíme naproti kopci s lákavou teploučkou chatou!!! Ale počkat…s mapou to nesedí, sešli jsme z trasy? Tak znova, první most, druhý most,…tancujeme prstem po mapě. Přiznávám, tady jsem na chvíli myslela na pravidlo Katriny. Ale ne, nevzdáme to, ne když jsme tak blízko.
Utopený ve sněžných závějích bojoval statečně posel skvělých zpráv – rozcestník hlásá, že od naší chaty nás dělí už jen 1km. A řeknu vám, to byl pořádný kopanec energie!
Nikdy jsem snad neviděla nic krásnějšího než vzdálenou siluetu naší chaty odolávající silným poryvům větru. Ocitli jsme se ve sněžné poušti, jediní tři živáčci - to jediné, do čeho se mohl vítr opravdu opřít. S chatou na dosah obklopená jedinečnými výhledy jsem si vychutnávala foto-pauzu, zatímco si to kluci razili k cíli.
Pamatuji si, jak mě vystrašilo, že kluci sedí před chatou. Proč nejdou dovnitř?? Je chata zamčená??? Co budeme dělat? Máme čas jít zpět?
A oni mi vám na mě čekali! To štěstí a spontánní jásot z plna hrdla po tom, co jsme ji otevřeli, na to nezapomenu! Proskotačili jsme všemi místnostmi a než jsem si stihla servat promočené boty, Dominik už štípal dříví! V mžiku jsme rozdělali oheň, zapojili plyn ke sporáku a začali vařit sníh na vodu, v tom Dominik výská: „HEY GUYS, YOU HAVE TO SEE THIS!“. Dominik. Objevil. Spíž. Spíž plnou jídla! Sušenky, čaje, polévky, koření,…A tak jsme se začali hlasitě radovat znovu :D Vždycky se musím usmívat, když si na to vzpomenu. Nedovezla nás tam lanovka, ne ne. My jsme cestou promrzli a často jsme se dostávali zpět na trasu po kolenou. A všechen ten diskomfort, který tomu předcházel, dělal i z maličkostí ´tu nejlepší věc na světě´.
Začali jsme vařit. A tady, přátelé, se nám šikly úlovky z Bergenu – Dumpster Divingové menu par excellence – květáková polévka, rizoto a kaše s karamelizovanými jablky. Mňam mňam mňam!
Jeden z nejlepších momentů v životě! Po večeři při svíčkách v opuštěné zasněžené horské chatě s čajem v ruce a utahanýma nohama hore poslouchat acapella písničku z norského rádia. Vítr sílil a teplota klesala.
5. den (4. 5. 2015) To ráno mi připomnělo pohádku O třech prasátkách – vypadalo to, že ten vlk, co se snaží odfouknout naši chaloupku, může každou chvíli vyhrát. Raději to zaspím.
Kolem desáté jsme si s kluky zaposilovali v prvním patře chaty a po snídani se vydali na nejvyšší bod v okolí, (Simlemuten 861 m. n. m.) chytali signál, ujistili maminky, že žijeme, užívali si osamělosti tamních kopců a do hoďky se vrátili zpět.
Dojedli jsme polévku a rizoto a na večeři se Wlodek chytl boloňských špaget s hříbky a kukuřicí a dokonce i dezertu. Myslela jsem, že nás čeká 10 dní na čínských polévkách a místo toho si musím povolovat šňůrky u šusťáků :)
6. den (5. 5. 2015)
Po ranní rozcvičce a s plnými břichy sladké rýže jsme se pustili do úklidu chatky. V hlavách se nám ale hemžily myšlenky jak se vyhnout promoklým botám – sluníčko zářilo a kromě nádherných výhledů přinášelo i tající sníh. Vyrobíme si provizorní sněžnice? Boby?
A takhle jsme nakonec skončili. Domča přišel s nápadem spolehnout se na odpadkové pytle, špagát a spoustu lepicí pásky.
To, co jsme stoupali 4 hodiny, jsme sklouzali za 2! Pytle sice ledová krusta postupně trhala, ale pomoc to byla náramná - pohorkovou povodeň oddálila nejméně o hodinu!
Jsme dole! 1. Suché ponožky, 2. svačina, 3. najít místo ke stopu. Lidé se občas bojí, co za lidi vlastně bere stopaře. Pokud mám udělat vlastní statistiku ze všech cest, na 1. místě budou doktoři a nemocniční sestřičky v těsném závěsu se zcestovalými důchodci.
Díky německému lékaři a norskému učiteli autoškoly jsme se ocitli kdesi mezi norskými vesnicemi (rozuměj – 1 auto každých 20 minut) a prší (zmoklí stopaři nejsou lákaví stopaři), a tak jsme se vydali městečku Sand vstříc po svých. Po pár kilometrech jsem s kluky ztratila tempo; lovila jsem totiž zpod pláštěnky svou mp3, když v tom…slyším auto! Auto!! Radostí jsem začala poskakovat a mávat až se řidič toho Mercedesu slitoval. Trochu váhal, když zjistil, že jsme tři, ale zanedlouho už nám ten postarší majitel kempu dává tipy na zajímavosti z okolí.
Oddbjorn mířil do Sandu taky - na krásnou rybářskou chatku u fjordu a dokonce nám nabídl místo k přespání, ´osud tomu ale nechtěl´ (no-name šéf chaty to nechtěl), a tak jsme si své smradlavé saky paky nakonec sušili v nedalekém kempu. Sice neměli talíře ani příbory, ale bylo nám teplo!
Talíře a příbory jsme si půjčili “od sousedů”.
7. den (6. 5. 2015)
TIP PRO STOPOVÁNÍ V NORSKU: Neseďte na místě, ale jděte cíli vstříc! Za hodinu vás stejně minou dvě auta a možná jeden traktor, čas tak ubíhá rychleji a ty výhledy! - pro ty výhledy jste tam přeci přijeli :)
Den popojíždění začal. Nejdříve to byla mladá mamča, která mezi konverzací s úsměvem omlouvá vytrvalý nářek svého vyděšeného dvouletého syna: „Prostě nemá rád cizince no.“ Potom zase modrooký zrzek - živoucí prototyp všech Vikingů a mj. student na lodního kapitána, v jehož autě jsme se nalodili na trajekt a překonali tak další fjord. Jedna fotka, zamávat a jde se dál. Zastavuje nám taxikář!, který vozí lidi z/do nemocnice, zrovna má prázdné auto a tak nás popoveze o jednu seznamovací konverzaci dále. Na další 3 km je to zase farmářka krev a mléko a pak elegantní černovláska v kostýmku, která řídí cosi, co musí být trabant po liftingu – nový jemnější elegantnější design, ale kolena máme na uších a batohy na hlavách i tak. :D
Na stopování je krásné to, že nejde naplánovat, kdo a kdy zastaví, a tak je vše hra náhody. Nebýt naší hodinové schovávačky před deštěm, minuli bychom Ingrid, a to by byla velká škoda! Tenhle norský anděl k nám připlul ve staré zaneřáděné Toyotě Corolla od svého syna. Vítá nás omluvnými slovy, že prý musí pouklízet a hází sluchátka, obaly od Coca Coly, hry na PS3 a další binec do kufru. Netrvalo dlouho a už nám nabízí přespání u ní doma, je ale na cestě do nemocnice za svou mámou, a tak nás nechává na chatě pod Preikestolen a i s našimi krosnami odjíždí pryč. Dvě hodiny čekání se nesly v duchu sladké wafle, úžasné písničky Memories in Blue švédské kapely Hoffmaestro a…čerstvým rozvrhem mých státních zkoušek – státnicuju za 14 dní – *polkutí*, pomoc!
Když se vrátila, naléhali jsme, že pro ni uvaříme, ale ona s úsměvem a razantně odmítá, že už dávno objednala jídlo! Přesto se ale zastavujeme v supermarketu, kde nakupuje hory jídla – asi pro svou rodinu, říkáme si…
Její dům v Jørpeland nás naprosto fascinoval! Bílé království plné suvenýrů, obrazů, lustrů a citátů na stěnách. Když se vrátila s čínou, začala nekonečná hostina – po večeři třešně, borůvky, jahody, hrozny, čokoláda, bonbony, limonády, čaje,…CRAZY LADY :D Nacpali jsme si břicha, dali si horkou sprchu a uložili se jako princezny mezi milion načechraných polštářů.
8. den (7. 5. 2015)
Ráno nás čekalo další překvapení – stůl plný jídla včetně uzeného lososa nebo norského hnědého sýra. Úžasná paní je to, úžasná!
Předala nám svačinu a sladkosti, zavezla nás ke stezce na Preikestolen a nastalo loučení. Děkujeme, Ingrid! Máme před sebou dalekou cestu do kabiny DNT. Oblíbená hodinová trasa na Preikestolen připomínala Vysoké Tatry, hezky upravená, obk
lopená klečí, sem tam „pleso“. Jinak tomu však bylo cestou na 6 hodin vzdálený Bakken.
Provázelo nás mrholení, kluzké kořeny, močály a oblíbený text písně o Okybačovi. Přebrodili jsme řeku, sem tam jsme uklouzli, ale kolem 9 večer jsme ji zmoklí a vyčerpaní konečně našli! Stála před námi – kabina Bakken! Byla to stará stodola. S přihlédnutím na déšť a boty, které se před chvílí brodily močálem se však jevila jako luxusní sídlo, chci říct – střecha nad hlavou a přímotop? Oh yeaah, baby!
9. den (8. 5. 2015)
Ráno jsme se naskočili na trajekt, na jehož přídi jsme okusili, jak se asi cítí člověk během tandemového seskoku. Blpblpblpblpblpblpblpblp. Stačí jen trochu pootevřít pusu a vítr vám načechrá líce více než rozněžněná babička na rodinné oslavě. To byl fičák!
Co nevidět jsme měli Lysefjord za zády a už jsme si to šinuli na nejbližší kopec ve Forsandu. To byl tak perfektní relaxační den! Jenom nastavit slunci tvář a užívat si to. Lámali jsme si hlavu, kde strávit poslední noc, nakonec jsme se ale rozhodli využít nabídky Ingrid. Do večera jsme dostopovali až k supermarketu v Jørpelandu. Dneska se nedáme a navaříme my!
10. den (9. 5. 2015)
Poslední den nás vzala Ingrid do moderního muzea ropy ve Stavangeru, na nedalekou pláž a nakonec i na letiště.
Miluju těchto deset dní plných neočekávaných zvratů a překvapení. Jak jiný by to byl výlet, kdybychom se místo na ledovec pokusili zdolat Trolltungu, kolik lidí bychom nikdy nepotkali, kolik různých tipů a rad nás minulo v každém projíždějícím autě, co nezastavilo,…! Miluju, že se to nedá naplánovat a jak moc naši trasu ovlivňují jiní lidé.
A já jsem ráda, že z nekonečna jiných možných příběhů je právě tohle ten náš.