NORSKO. Ach Norsko, země, která se mi do snů vkrádala hodně dlouho a najednou mi spadla do klína. Ostatně jako všechna má velká dobrodružství. A tak začalo 10 dní plných zážitků za 3000 Kč (včetně letenek). Spontánně. Levně. Nezapomenutelně.
1. den (30. 4. 2015): Dva dny po předání mé vypocené bakalářské práce mě na katowickém letišti čekala výzva mnohem větší. Test Iluzionisty - profesionála. Kdokoliv jiný by totiž měl sotva šanci přesvědčit WizzAir kontrolu, že má mou 70l krosnu považovat za malé zavazadlo zdarma. Tímto děkuji „zbytku“ výpravy, že vědí, jak udělat výlet napínavým :D Se stanem propašovaným v rukávech našich bund nakonec ale přeci jen spokojeně sedíme v letadle. Ehm, takže Domčo, co nás vlastně čeká? Hory? Ledovec? Aha a jaké že je tam počasí? Nevíš, to neva, nemůžu se dočkat!! A děkuju, že jste to naplánovali!
Kilometr od letiště a už sedíme na kožených sedačkách VW směr Bergen centrum, řidič na nás jen „co že my v Norsku“ a pak taky „so many naive tourists“ a něco o „2 metres of snow“ no a my si na to jen vyměnili nervózní pohledy z očí na bavlněné Wlodkovy kalhoty a zpě do očí a pomysleli si: No co, stejně to všechno dobře dopadne!
Perličky z auta:
Řidič: „I work with ships,…“
Dominik: „So do you have a farm?“
. . .
Řidič: „I was in Hammerfest last week,…“ (město na severu Norska) Marie: „What kind of festival is that?“
Se západem slunce kolem 21h! nám otevírá dveře do jednoho studentského bytečku náš CS hostitel - urostlý Jonas jen v tričku a spodkách. Jeho pokojík o rozměrech větší spíže jsme v mžiku provoněli polskou vodkou a rozezněli smíchem a lekcemi norštiny - Skål! Poslouchat tohoto zarostlého 18letého blond Nora jako hora hrát na svou ošoupanou španělku jeho oblíbenou Skinny Love od Bon Ivera je jeden z momentů, kterým dokola mačkám „Replay“. Pro instantní úsměv – přehraj znova.
2. den (1. 5. 2015) Přestože k Bergenu prý patří přídomek „deštivý“ stejně jako vůně mandarinek k Vánocům, probudili jsme se do slunečného dne, a tak jsme si po vydatné snídani vyšlápli i s Jonasem na Ulriken (634 m.n.m.) pokochat se zákruty tamního fjordu. Nahltali jsme se čerstvého vzduchu a pak šupitopresto do cestovatelské Mekky chudých turistů – McDonaldu. Burgry jsme slupli během průvodu oslavujícího Labour Day, zamávali na Jonase v obleku ledního medvěda a ulovili si každý vlastní rudou růži. Pak nastal čas kout pikle, muhehe!
Víte, kromě toho, že je Jonas dobrovolníkem pro GreenPeace, patří taky mezi lidi, kteří nejsou velkými fanoušky nadprodukce potravin a jejich plýtvání, a proto…nakupuje trochu jinak. Je to učiněný profík skandinávského trendu - tzv. Dumpster Divingu – „lovení“ potravin z odpadních kontejnerů velkých supermarketů. Takhle Jonas získal třeba 36 plechovek piv vyhozených jen proto, že na nich byly vánoční motivy a do Vánoc se neprodaly. A to se rozumí, že takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít, že jo. Vystrojili jsme se do černého, nasadili čelovky a popadli obrovskou sportovní brašnu.
Moc štěstí jsme, pravda, neměli. Opravdoví profíci jezdívají do „megamarketů“ hodinu za městem, ale i v centru se dá občas něco ukořistit. Až čtvrté stanoviště nám poskytlo zabalené květáky, jablka, mrkve. Zážitek k nezaplacení.
3. den (2. 5. 2015) Vysedáme z„gratisbusu“ IKEA u výpadovky, čeká nás stopování do 120 km vzdálené Odda a my máme pocit, že náš výlet opravdu začíná až teď. Švýcar, který si svou netečností k osobní hygieně vysloužil přezdívku Pan Brudne Ucho, si právě vyzvedl své hybridní Mitzubishi, které veze až domů do Kristijandsandu na jihu Norska a veselá společnost mu teď bodne. Jinými slovy, vezeme si zadky jedním autem až do cílové stanice, a to i se zastávkou na svačinu a vyprávěním o rozdílech životního stylu Norů a Švýcarů.
Jsme v Odda! Nalevo cesta na ledovec Folgefonna, napravo cesta na Trolltungu, teď si jen vybrat.(…Pravdaa, vypadá to, že na těch kopcích přece jen trocha sněhu je…)
Rozhodnuto; míříme k chatě Holmaskjer pod ledovcem! Na zádech batoh ztěžklý jídlem na další dva dny a v rukou rozevřená mapa, a když ani ta nepomůže, obracíme se na místní. Ono když si vás větrem ošlehaní domorodci změří pohledem, zmíní 7 m sněhu tam, kudy chcete jít a fakt, že bez zkušeností a profesionální výbavy je to „impossible“, začnete mít trošilinku pochybnosti. Ale co bychom to byli za mladé cestovatele, kdybychom nebyli tvrdohlaví, že? A tak se slovy „DOKUD NEUVIDÍM, NEUVĚŘÍM“ ženeme naše odhodlání vzhůru!
200-300 m.n.m. - narazili jsme na první jazýček sněhu (krásně zmrzlý a ukrytý ve stínu) skoro jsme se smáli – tohle pro nás bude hračka, blbí Norové, vůbec nevědí!
300-500 m.n.m. – sníh už nám trable nedělá, brzdí nás akorát spadané stromy a mé „fotografické pauzy“, které se snaží maskovat, že sotva popadám dech ;)
500-650 m.n.m. – měkká lesní stezka končí, před námi je oslnivě bílo, odhodlání je stále s námi, a tak vcházíme na sníh. Vcházíme do sněhu. Jsme ve sněhu. Uvízli jsme ve sněhu. Sakra, ti blbí Norové měli pravdu! Když se propadáte po kolena, říkáte si, že bude líp, že je to jen jeden špatný úsek, že později bude sníh zase zamrzlý, ale pak se vám propadne jedna noha do neznáma, a tak se snažíte vzepřít tou větví, kterou jste před chvílí pasovali na turistickou hůl, jenomže ona se vám do té sněhové tříště propadá taky. A tak si tam rozkročmo stojíte po pás uvězněni ve ztěžklém sněhu, v botách vám hezky čvachtá a čekáte, až vás přátelé vysvobodí. To pak máte spoustu času přemýšlet nad tím, jak měl ten řidič v Bergenu pravdu, a že to asiii mooožnáá nebyl ten nejlepší nápad. Jedno dvě opakování slavné scénky „tahali řepu, tahali“ a už si zpátky v lese ždímáte ponožky a soukáte je do igelitových sáčků. (Tímto děkuji Elišce, přibalit si sáčky do bot bylo pro tento výlet naprosto klíčové.)
O nějakých 400 metrů níže jsme založili tábor a vyzkoušeli, jak blízko může jeden dát pohorky k ohni, než začnou bublat. No..je to dál než jsme mysleli.
Udělej si sám aneb džus podle Wlodka:
1 díl (jahodové) marmelády
4 díly vody z ledovcového vodopádu
Protřepat, zamíchat a tradá
– provizorní džus k zapití vodky je hotov.
Teď se můžeš ohřívat i zevnitř. S chutí!
4. den (3. 5. 2015) Po prokřehlé noci ve stanu nás probudilo teplo slunce, i se spacákem jsem se vysoukala ven na prohřátou trávu a vychutnala si to teplé pohlazení po tváři. Zanedlouho jsme si dali do těla, nejprve sedy-lehy potom „kornflejky“. Nejlépe však probudí studená sprcha. Polonahý stojíš v ledové vodě, za zády vodopád, před nosem výhled na fjord a 1500m skály. Nohy ti nejprve mrznou, ale když se pak procházíš po měkkém, sluncem rozehřátém mechu a pod nohami ti za švitoření místních ptáčků křupe loňské listí, krásně hřejí.
V mini obchůdku zpátky v Odda jsme začali spřádat nové plány – musíme najít nižší hory s otevřenými chatami, na které se snad bude dát vylézt! Karta padla na chatu Simlebu (780 m.n.m.), koupili jsme chleba a začali stopovat směrem na jih. Po 15 minutách jsme se stali prvními stopaři, které kdy mladá norská učitelka Katrina vzala do auta; co čert nechtěl, zrovna bydlí kousek pod (velmi dobře ukrytou) stezkou na Simlebu. Z deseti „norských pravidel do hor“ nám na rozloučenou připomíná jedno: „Don´t be embarrased to turn around and come back.“
Pokud byste si taky mysleli, že čím jižněji, tím méně sněhu tak…HAHÁ VY NAIVOVÉ! V Norsku se na to nehraje! Z travnaté Odda jsme se dostali na cesty, které byly lemovány 1,5 m vysokými sněžnými stěnami. Sníh se objevoval už na samém počátku naší stezky. Přesto - rozhodli jsme se to vyzkoušet. A tím začal dosud nejnáročnější výstup, který jsem kdy podnikla…
(…pokračování již brzy)
PS: Cestujeme nalehko!
PPS: Instantních polévek jsme se ani nedotkli. Nemuseli jsme. :)