Pamatuji si to jako včera, bylo 22. července 2012, do oken zářilo oranžové slunce pozdního odpoledne a v obýváku se rozezněla pevná linka. Její hlas mě švitořivě vyzývá, ať se raději posadím. „Zítra? Na pět dní? Sraz za deset minut v uličce!“
Spontánní válečná porada mezi třemi „Kamionkořmi“ proběhla rychle a zvesela. Pojedeme na Máchatrip!
A teď šupem balit.
Rodiče mé tulácké já podpořili zapůjčením vzpomínkami zaprášenou krosnou ještě s kovovou konstrukcí a podomácku opravenými popruhy. Inspirováni třemi šestnáctiletými dívkami z knížky Básník v báglu si při čekání na posledního člena výpravy kupujeme na železniční stanici v Mělníku poslední vydání Bravíčka, abychom byli v obraze a taky trochu z nostalgie. Jsme komplet, zamáváme místnímu bobrovi v potoce a vyrážíme.
Podomácku opravené popruhy téměř třicetileté krosny, jejíž konstrukce tíhou překonala obsah snad několikrát, vydržely úctyhodnou půl hodinu chůze. Bravo! Ale protože „Debrujár si se vším poradí :)!“, za pár minut už jsme zase stoupali k prvními cíli.
Často, když jsem na cestách v zahraničí a povídám si s cizinci, uvědomuji si, jak málo známe svou vlastní zemi. Ať už jsme odkudkoliv. My si jezdíme odpočinout k nim a oni k nám, a přitom neznáme vesnice a lesy za rohy našich domů. Mám nebo spíše měla jsem plán, nechat si rodnou hroudu na ty šedivější a pomalejší roky života. Ale co když to nebude ono? Co když už si nebudeme vařit v kotlíku vaječinu bez soli ani spát na tajňačku na školním hřišti. A tak mě zase přemáhá ta touha po neobjeveném, po toulkách do neznáma a cestách bez cíle.
Děkuji za to dobrodružství. Děkuji za opakovanou pomoc s nezbednou krosnou a za možnost poznat ČR o něco lépe. Děkuji za ten telefonát, přátelé :)
A brzy na slyšenou.
Pahorky “českých ňader” Děs a Běs