Je tomu více než rok, co jsme s kamarády Romčou a Domčou vyrazili na měsíční dobrodružství křížem krážem Evropou. A ještě dnes mě všechny ty zážitky naplňují nekonečným pocitem štěstí. Totiž rozumějte, já jsem na té cestě zjistila jednu zásadní věc! Lidi jsou ve své podstatě dobří!
Pro někoho ne úplně revoluční myšlenka, ale pro mě, které od mala (pra)rodiče vtloukali do hlavy, že svět je zlý a na každém rohu číhá nebezpečí, se nadobro rozsypal učený princip fungování světa - nikdy nevěř nikomu.
Během 29 dní stopování skrze 7 států západní Evropy jsme se potkali s nespočtem báječných lidí, naprostých cizinců, kteří neváhali zcela nezištně pomoci. Ať už svezením nás blíže k cíli, pohoštěním u sebe doma nebo záchranou mé zapomenuté zrcadlovky. Prostě jen tak, pro radost!
Nebýt té zkušenosti, jsem dneska jiná. Těch 29 dní mě naučilo umět se podělit, pomoci prostě jenom proto, že můžu a hlavně – důvěřovat, nevidět v každém kolemjdoucím potenciální hrozbu. Naučilo mě to žít bez předsudků, a to je to, co si z téhle cesty odnáším.
Každý den na cestě byl něčím jedinečný. Vzpomínky, které si vybavím nejdřív, bývají tyto:
- Polská pohostinnost (ať už v Katowicích nebo v Paříži, díky Wlodku, Patryku a Karolino! Byl to DOBRY NAPAD :D)
- Když máte spacák a dost odvahy, dá se vyspat úplně kdekoliv (v parku, na pláži, u někoho na zahradě nebo pod městskou osvětlenou katedrálou – a to jsou pak výhledy!
- Spát v městských parcích se neoplácí, leda že byste si chtěli dát v pět ráno sprchu pod ostřikovači (a když se neumíte poučit, stane se vám to hned dvakrát :D)
- Spát venku ale nemusíte vždy, často vám nabídnou naprostí cizinci střechu nad hlavou. (Třeba v boudě na zahradě, po které se prochází ochočené černé prase, pávi a daňci.) Děkuji Barthélemy, Piérre a kouzelný dědečku!
- Pravá senegalská snídaně (Chutnalo to jako písek…Myslím, že to byl písek.)
- Není radno sedat pod lyonskými mosty, padají z nich vejce lidem na hlavy. Někdy i lahve od vína…
- ,,Piss in cheese“ aneb opravdu ale opravdu si nesedejte pod lyonské mosty!
- Přátelští Belgičané a hlavně Anna a Benjamin!
- A všichni ti báječní lidé, kteří nás svezli, poradili cestu, trávili s námi čas, ukázali nám své město, zvyky, svěřili se, co je trápí a co na své zemi milují.
Památky jsou fajn, ale na cestování opravdu zbožňuji dvě věci – přírodu a lidi. Na světě je přece jenom krásně.
PS: (vždyť já vím, že o mě rodiče mají jenom strach)