To se tak procházíte po Reykjavíku a koukáte po těch krásných statných seveřanech v těch jejich roztomilých vlněných svetrech se vzory vloček, když v tom do jednoho z nich nabouráte, zatímco čeká na přechodu na zelenou. Než se nadějete, už se na vás ta hora svalů otáčí a burácí svým drsným hlasem…
„I apologize! I wasn´t watching!“
Počkat….
Cože? To jako vážně? Ty ses mi fakt zrovna omluvil za to, že nemáš oči vzadu? Za to, že jsem do tebe já vrazila? Kde to jsem? Tohle přece není Kanada, to fantaskní místo plné jednorožců a poctivých lidí… No sir, I am sorry!
Island, nejmírumilovnější země na světě. Země, která nemá v abecedě písmeno C, země, která si přes svůj ledový název dokáže vypěstovat vlastní banány. Tak horká a nespoutaná, plná gejzírů, sopek, popela a divokých huňatých koní. Strávila jsem tam pouhých 7 dní. Návštěva mé sestry prožívající dobrodružství jménem Erasmus. Nemohla si vybrat lépe.
Když jsem seděla v letadle, které zrovna přistávalo nad Keflavíkem, hlavou se mi jen honilo “Co TADY budu proboha dělat celý týden”. Žádný kopec ani strom a dokonce ani žádné město v dohledu. Jen nevábná hnědá bahnitá placka. Nechávám se ráda překvapit, moc neplánuju a ať to zní jako klišé - pokud jde o výlety, žiju „tady a teď“. Nevěděla jsem, co mě čeká; Island pro mě byla jedna velká neznámá. Musím říct, že ani po příjezdu do nejsevernějšího hlavního města světa jsem o pochyby nepřišla. Milá vesnička s uměle vysázenými stromy a plechovými domy. Sem tam auto. Vrmmm vrmm. A zase ticho a klid jaké v hlavním městě nepohledáte.
To až první den roadtripu způsobil tu třepetavou zamilovanost. Ostrý vítr odvál nános smogových starostí z Česka a vystavil mé obnažené city čiré kráse Islandu. Pustina probouzející se do léta, zeleň plazící se z uspěchaných řek valících se z mírných údolí a kopců bez vršků, vše zabalené do duhy. A to nejkrásnější ze všeho – ticho. Civilizace v nedohlednu. Jen můj přerývaný dech. Aaaaaah hhhhhhm. Divočina a tři sta šedesát stupňů ticha.
ISLANDSKÁ POPRVÉ
1) plavala jsem v oceánu, měl cca 4,5 °C - bolí to, jako fakt, představte si asi milion jehliček po celém těle! A proto jsem tam šla hned dvakrát, to dá rozum, ne? (Reykjavík)
2) tančila salsu v salsa baru a naučila se kroky bachata tance, perfektní atmosféra, salsa bary by měly být povinně v každém městě!
3) brodila jsem řeku, abych se dostala k tomu nejpohádkovějšímu vodopádu vůbec, k místu, kde se rodí duha (Glymur)
4) byla jsem na vrcholu sopečného kráteru (Eldborg)
5) poprvé viděla na vlastní oči tuleně
6) museli jsme zastavit naši roadtrip káru kvůli prohánějícímu se stádu islandských huňatých koní (Snaefellsness)
7) jedla pravý islandský jehněčí hotdog - taková “baranina”, znovu ne, děkuji
8) koupala se v hot river – dva prameny horké a ledové horské vody perfektně vyvážené do příjemných 30-36°C
9) viděla jsem gejzíry! (Golden Circle)
A taky jsme s Eliškou vyzkoušely sjízdnost tamních hor. :)
Islanďané - „umělecky založení Vikingové“. Stále divocí a nespoutaní jako jejich rodná zem, s (ne)tradičními společenskými pravidly, přátelští a oplývající typickým smyslem pro humor:
„What is the typical Icelandic reaction to meeting someone famous on the street? Going up to him and asking him if he wants your autograph.“
FUN FACT: Jednou se na Islandu ztratilo auto. Dva týdny média neřešila nic jiného než jak je možné, že nějaký „bratr Islanďan“ kradl! Jak jen mohl?! Po dvou týdnech a oblevě zjistili, že majitel zapomněl, kde své auto zaparkoval. Ukázalo se, že nejobávanějším zlodějem je sníh.
Třeba je to písmenem C, že se jinde na sebe tak mračíme. Třeba vídáme málo duh, kdo ví. Více Islanďanů na světě, to si přeju. :)
PS: Jednou budu mít dům s červenými vstupními dveřmi!
Brzy na viděnou, Islande :)